Jízdné, jízdenky – 3. část

Postupné omezování provozu MHD s průvodčími vytvořilo podmínky ke změně tarifních podmínek Začaly platit v tehdejším DPMG od 1. 2. 1968. Vláda tehdy v návaznosti na zhoršující se ekonomické výsledky státu a s tím související připravované reformy přenesla odpovědnost za cenová opatření – tedy tarify – v MHD na řídicí národní výbory a uložila jim provést taková opatření, která by zamezila zvyšující se ztrátě z provozování MHD a do roku 1970 zajistit rentabilitu minimálně ve výši 12 procent z objemu vyplacených mezd (!).

Národní výbory na to reagují a ve Zlíně a Otrokovicích se to projevuje ve výše uvedené změně tarifu. Jednotlivé jízdné se zvyšuje z 0,60 Kčs na 1,00 Kčs a stává se nepřestupným. Hranice pásma mezi Zlínem a Otrokovicemi zůstává a v každém pásmu se platí zvlášť. Při přejezdu pásma je tedy potřeba platit znovu, jakož i při každém přestupu.

Zatímco v jednotlivém jízdném dochází ke zdražení a zároveň k zjednodušení tarifu jak pro cestující, tak i pro personál – hlavně řidiče. Řidiči již nemuseli vydávat přestupní jízdenky, avšak na rozdíl od předcházejícího způsobu odbavování vydávali jízdenky každému platícímu cestujícímu. V časových jízdenkách naopak dochází ke zlevnění, a to podstatnému: měsíční síťová jízdenka zlevňuje ze 72 na 48 Kčs, pásmo Zlín pak ze 40 na 35 a pásmo Otrokovice na 28 Kčs. Hranici pásma tvoří zastávka ZPS Malenovice. Slevy jsou zrušeny a zůstávají jen ty centrálně nařízené: děti do 6 let a ZTP zdarma, vojsko a žáci 6–10 let polovinu jednotlivého jízdného, žáci nad 10 let pak mohou používat měsíční jízdenky v ceně 25, 18 a 14 Kčs.

Zajímavé je, že původní ceny byly stanoveny jinak: v prvním informačním materiálu o novém tarifu je uvedena cena pro Zlín/Otrokovice/celou síť 46/30/60. Kdy došlo k rozhodnutí o snížení ani o jeho důvodech se mi nepodařilo nic zjistit, ale v letáku vylepovaném ve vozidlech již je cena 35/28/48.

Jestliže primárním cílem nového tarifu bylo zvýšení tržeb z jízdného, ve Zlíně k tomu evidentně přibyla i snaha o motivaci cestujících k používání předplatních jízdenek. Obojího bylo v podstatě dosaženo. Z dostupných čísel můžeme porovnat zejména tržby. Jestliže v roce 1969, tedy v prvním celém roce, kdy platil nový tarif, byly tržby 20,8 milionu korun, v roce 1979, tedy posledním roce platnosti 27,7 milionu. Nárůst tedy činil téměř třetinu.

Mezi přesným počtem a druhem jízdenek vydaných řidičem a tržbou v mincích, shromážděných ve vozidlové pokladně, nebyla žádná přímá vazba. To pochopitelně svádělo k drobným podvodům. Ze strany cestujících ke vhozu obnosu nižšího než požadovaná cena jízdenky – musíme připomenout, že byly tehdy v oběhu i deseti, pěti a dokonce i jednohaléřové mince – jednu korunu bylo tedy možné sestavit i z většího počtu mincí různých hodnot a ty řidiči nemohli (a možná ani nechtěli) v rychlosti ve vhozovém prostoru přepočítat. Ze strany řidičů pak možná mohli vydat jízdenku „svým“ známým cestujícím bez vhozu peněz. Tyto drobné prohřešky však bylo nemožné ex post prokázat a neměly snad ani podstatnější vliv na výši tržeb. Na druhou stranu nevím o tom, že by Dopravní podnik někdy řešil krádež či loupež celého obsahu pokladny či snad celé pokladny s penězi.

Mincovní hospodářství bylo dost složité a pracné. Ráno příslušní pracovníci pomocí mincovní počítačky a třídičky spočítali tržbu z předcházejícího dne. Roztříděnou v mincovních pytlích ji pak dispečer ve službě odvážel do banky. K tomu účelu sloužilo vozidlo Š 1203. Bývalo plně naloženo. K povinnostem dispečera patřilo ozbrojit se pro převoz pistolí. Protože však dispečeři neměli zbrojní pasy a příslušná oprávnění, byly pistole bez nábojů. Proto dispečeři, vesměs staří mazáci, toto pravidlo zanedbávali. Vzpomínám si, že když jsem byl v dispečerském zácviku, musel jsem pistoli nosit já. Bylo to obtěžující i trochu ponižující, protože jsem nevěděl, co bych si měl s pistolí bez nábojů v případě napadení počít, a nikdo mi to neřekl. Pouze staří dispečeři pravili – ne abys tu pistoli někdy vytáhl, pokud by byl lupič ozbrojený, dopadlo by to pro nás mnohem hůř.

Ačkoliv se ve vozidlech teoreticky nemohli vyskytovat cestující bez jízdenek, přepravní kontrola zajišťena byla. Prováděla ji nepřehlédnutelná profesionální revizorka paní Gabrhelíková. Ačkoliv ji cestující veřejnost za dlouhá léta její činnosti dobře znala, ona zase dobře znala svou práci. Neomylně vyhmátla ve voze cestující s neplatnou časovou jízdenkou, přehlédnutou řidičem, či s podezřelou jízdenkou, neodpovídající číselné řadě, vydávané řidičem.

Od začátku provozu trolejbusů či později autobusů MHD cestující buď obdrželi jízdenku po zaplacení přímo ve vozidle, nebo se prokazovali úřední osobě – průvodčí či řidiči – jízdenkou předplatní. V tomto směru se připravovala velká změna, téměř revoluce, k 1. 10. 1980. Řidiči se měli starostí o jízdní doklady zcela zbavit, neboť cestující si je měli obstarat již před nástupem a ve vozidle si pouze vyznačit počátek jejich platnosti. Kontrolu jízdních dokladů pak měli provádět namátkově revizoři, oproti předcházejícímu způsobu odbavování patřičně posílení.
Průkopníkem tohoto nového způsobu odbavování se stal Dopravní podnik hlavního města Prahy, který ho zavedl po vzoru řady západoevropských měst v souvislosti se zahájením provozu metra. Postupně se k němu na základě dobrých zkušeností přidávaly i další dopravní podniky v českých i slovenských městech, a tak došlo v roce 1980 i na tehdejší Gottwaldov a Otrokovice. Jak to bylo provedeno, se dozvíme v příštím pokračování.